Zdroj

Německý mluvčí WikiLeaks oznámil svůj odchod z webové struktury, která proslula zveřejňováním nejrůznějších tajných vládních dokumentů, a australská policie první říjnový den naznačila, že je šéfovi sítě Julianu Assangeovi na stopě. Znamená to snad, že fenomén, který v posledních měsících rozpoutal vášnivé diskuse, pomalu ale jistě končí? Nebo jinak, znamená to vůbec něco?

Diskuse o fenoménu - a WikiLeaks se fenoménem současnosti opravdu stal - už pár let sílila a chřadla spolu s tím, jaké že dokumenty se to právě dostaly k očím nás, tedy veřejnosti. Když v prosinci 2006 Australan Julian Assange prostřednictvím svého webové sítě vyzradil svou vůbec první tajnost - výzvu jednoho ze somálských polních velitelů k najímání zločinců, kteří by zabíjeli vládní činitele (tuto zprávu mimochodem Assange zachytil ze sítě Tor směřující do Číny) - žádný velký rozruch nevyvolal. Když ale letos v dubnu zveřejnil video, na němž američtí vojáci v Bagdádu z vrtulníku zabíjejí irácké civilisty na ulici pod sebou, a před měsícem i olbřímí soubor amerických tajných vládních dokumentů dokazujících veřejné tajemství, že válka v Afghánistánu je propadák, poprask byl na světě. Americká vláda vyzvala své spojence, aby proti Assangeovi zasáhli, neboť sama nemohla - americké zákony zveřejňování takových dokumentů netrestají -- a kongresman za Michigan Mike Rogers dokonce požadoval, aby byl nepohodlný hacker fyzicky zlikvidován, neb je to prý v zájmu Spojených států.

Rozporuplné názory na tuto formu „nezávislé novinařiny", jak Assange svou činnost chápe, převládly i v médiích. Zatímco ta nezávislejší v Assangeovi spatřují takřka mistra špionážních her střiženého po vzoru Jamese Bonda, vlivný americký web Daily Beast například napsal: „S bezkrevným, nažloutlým obličejem, s vlasy zbavenými jakékoli barvy, s malátnými a až neaustralskými rameny a s aurou oslepující zsinalosti, která nedává možnost projevu jakýchkoli citů, Assange každým coulem vypadá jako amorální velezloduch."

Sdílej informace!

Jistě, Assangeova osobnost vyvolává vášně a přitahuje pozornost, a to vcelku očekávaně, protože místo živého člověka opravdu připomíná spíš jakousi podivnost z kabinetu profesora Caligariho. Julian Assange přitom ale živý člověk opravdu je. Jeho příjmení vychází z čínského Ah Sang, čili Pan Sang, a vztahuje se k čínskému emigrantovi, který se v Austrálii usadil na počátku 18. století. Předci z matčiny strany pro změnu pocházejí ze Skotska a Irska, a tak je prý Julian - jen napůl žertem - přesvědčený, že jeho nespoutaná zvídavost má kořeny právě v této podivuhodné genetice.

Narodil se v roce 1971 v Townsvillu na severovýchodním pobřeží Austrálie, a to bylo jedno z mála pevných bodů v jeho životě. Jeho matka, přesvědčená nonkonformistka, ve svých sedmnácti spálila všechny školní učebnice a uprchla z domova na motorce, a když pak byl Julianovi rok, vzala si divadelního režiséra, s nímž obráželi malé venkovské štace a žili v různých bohémských komunitách. „Moje dětství hodně připomínalo Toma Sawyera," připustil Assange v rozsáhlé reportáži publikované v New Yorkeru. „Měl jsem vlastního koně, postavil jsem si vlastní vor, chodil jsem na ryby a kopal v zemi tunely."

Jeho matka se obávala, že by řádná školní docházka malému Julianovi vštípila nezdravý respekt vůči státním úřadům a potlačila jeho touhu po vzdělání, a tak Julian do školy nechodil. Koneckonců to dost dobře ani nešlo, protože do jeho čtrnácti let se rodina stěhovala sedmatřicetkrát, a tak se učil prostřednictvím korespondenčních kurzů a naslouchal bohémským přátelům své matky, z nichž mnozí ovšem jinak učili univerzitách.

V jeho osmi letech matka vyměnila režiséra za muzikanta, aniž by se jejich styl života nějak změnil. Z hudebníka se však vyklubal násilnický člen náboženské sekty a matka s Julianem se dali do pohybu. „Musíme zmizet," vzpomíná Julian na obvyklou frázi, která doprovázela stěhování z místa na místo ve snaze uniknout sektáři.

A u jednoho z bytů, v němž se nakrátko usadili, byl přímo přes ulici obchod s počítači. Julian do něj chodil a psal programy pro Commodore 64, dokud mu ten počítač matka nekoupila - byť za cenu přestěhování na levnější adresu. Už zanedlouho se Julian dokázal probourat do uznávaných počítačových programů té doby a nacházel v nich vzkazy zanechané jejich tvůrci. „Interakce s počítačem mě fascinovala. Je to jako šachy - šachy jsou hra, v níž není moc pravidel, ale není v nich ani nahodilost a řešení problémů je velmi složité," vysvětlil své okouzlení strojem. V šestnácti dostal první modem a jeho počítač se proměnil v portál. Psal se rok 1987 a webové stránky ještě neexistovaly, ale počítačové sítě a telekomunikační systémy už tehdy vytvářely skrytý svět, do něhož Julian prostě musel proniknout. Spolu se dvěma dalšími hackery (říkali si Subversives, Rozvraceči) se nabourávali do počítačových systémů v Evropě a v Severní Americe, kde se dokonce dostali i do sítě ministerstva obrany a jaderného střediska v Los Alamos. A přitom stanovili jedno z dřevních pravidel hackingu: „Nenič počítačové systémy, do nichž pronikáš, neměň informace v nich nalezené (s výjimkou zakrývání stop po svém vstupu) a informace sdílej."

Netrvalo dlouho a zjevila se policie s tím, že Assange údajně ukradl půl milionu ze CitiBank. Obvinění bylo sice záhy zrušeno a zabavené počítače vráceny, nicméně Assange usoudil, že je „na čase být trochu víc diskrétním". To už žil mezi squattery v Melbourne, jeho přítelkyně byla těhotná a hacking se stal jeho životním stylem. V září 1991 se naboural do sítě kanadské telekomunikační společnosti Nortel a správce sítě ho odhalil. Podle knihy Underground, kterou o Assangeovi napsala Suelette Dreyfusová, se na něj Julian obrátil bodře: „Převzal jsem kontrolu," vyťukal do klávesnice a stiskl enter. „Roky jsem se pohyboval ve stínu, ale konečně vidím světlo." Správce mlčel, a tak Julian poslal další vzkaz: „Hrát si s vaším systémem bylo fajn. Nic jsme vám nezničili a pár věcí dokonce i vylepšili. Prosím, nevolejte australskou federální policii."

Jako po válce

Marně. Čerstvě ustavený tým policejní tým zaměřený na počítačovou kriminalitu už po Assanegovi „šel": Julian byl obviněn v 31 bodech za hacking a počítačovou kriminalitu, nicméně trvalo celé tři roky než prokuratura žalobu proti němu dotáhla až k soudu. A tam, světe div se, soudce rozhodl, že Assange svým počínáním nezpůsobil nikomu žádné škody a nechal ho i s jeho kolegy vyváznout jen s nevelkou pokutou.

Assange, který v té době opakovaně pročítal Solženicynův román V prvním kruhu, přitom nečelil jen hrozbě deseti let vězení, ale vedl i boj o opatrovnictví svého syna. A tento boj se brzy z konfliktu s bývalou manželkou proměnil ve střet se státem. „Narazili jsme na velkou byrokratickou zeď," cituje New Yorker jeho matku, která následně spoluzakládala organizaci Rodičovské šetření systému ochrany dětí. Používali aktivistické metody, tajně si nahrávali jednání na úřadech, a rozdávali úředníkům letáky, v nichž jim výměnou za interní informace nabízeli naprostou anonymitu. A jedna z pracovnic sociální péče jim opravdu dodala utajované dokumenty, které Assange bez odkladu zveřejnil. „Zažili jsme přitom spoustu adrenalinu a mám dojem, že když to všechno skončilo, trpěl jsem posttraumatickým syndromem. Jako bych se vrátil z války," konstatoval o roky později Assange, jehož původně hnědé vlasy pár měsíců po vleklých soudech ztratily veškerou barvu.

Coby žák Kafky, Koestlera a Solženicyna se jen utvrdil v přesvědčení, že institucionální hierarchie a „patronátní sítě" ničí vše krásné, pravdou počínaje a láskou konče. V jakémsi svém manifestu proto napsal, že lidé jsou ovládáni systémem „kolaborujícího utajování na úkor obyvatelstva". Pokud ale budou vnitřní sítě režimu napadeny, bude zasažena komunikace mezi vládnoucími spiklenci, a pokud se napadení budou opakovat, množství informací sdílených mezi příslušníky vládnoucího režimu pomalu klesne k nule. Nástrojem k dosažení tohoto cíle mělo být zveřejňování informací, které byly do té doby vyhrazeny jen privilegovaným. A od této myšlenky už nebylo daleko ke zrodu sítě WikiLeaks a jejímu prvnímu, „somálskému" průlomu z prosince 2006.

Vstanou noví bojovníci

A systém je to propracovaný, financovaný ze soukromých zdrojů, které si - snad s výjimkou nizozemského podnikatele Ropa Gonggrijpa - přejí zůstat v anonymitě. WikiLeaks má servery hlavně u švédského internetového poskytovatele PRQ, odkud jsou informace předávány na servery v Belgii a „do další země, která má také užitečné zákony," popsal fungování sítě Assange pro New Yorker. Z „koncových strojů" jsou pak informace, které procházejí sítí expertů dobrovolníků posuzujících jejich pravost, vybírány a ukládány na dalších místech. Celou síť spravuje skupina tajemných inženýrů, jejichž identitu zná jen pár lidí, přičemž komunikace mezi nimi je anonymní, kódovaná a navíc prochází sítí Tor, která zaručuje maximální míru soukromí. Vedle toho všeho navíc počítače WikiLeaksu do sítě v každém okamžiku vysílají stovky tisíc falešných zpráv, aby se mezi nimi ty důležité mohly ztratit. Podle Assange to všechno sice ještě „má určité mouchy, ale obecně vzato je to bezpečnější než jakýkoli systém bankovní".

Od svého vzniku už WikiLeaks, který nemá žádný placený personál, žádnou kancelář ani kopírky (a Assange ani byt), zveřejnil například oficiální příkazy povolující mučení v Guantánamu, hrůzné postupy islandských bankéřů před globální finanční krizí, e-maily univerzity East Anglia o podvodech při popisu klimatických změn, obsah soukromé pošty americké fundamentalistky Sarah Palinové, manuály amerických scientologů nebo už zmíněné důkazy o „nevítěznosti" války v Afghánistánu. Není divu, že by mnozí lidé či celé vlády nad jeho hrobem rozhodně neplakali. Podle všeho by ale jejich radost nebyla na místě.

„Nepochybuji, že je Assange v ohrožení," napsal Peter Ludlow, profesor filozofie na Northwestern University v Illinois, v americkém týdeníku The Nation, „ale i kdyby byl z oběhu vyřazen zatčením, atentátem nebo pošpiněním charakteru (například obviněním ze znásilnění), tok tajných dokumentů na veřejnost to nezastaví. Myslet si opak je kolosálním nepochopením podstaty WikiLeaks a subkultury, z níž vzešel." WikiLeaks totiž podle něj není dílem jednoho mladého génia, ale produktem dekád kolaborující spolupráce lidí, kteří počítače napadají z politických důvodů, neboť souhlasí s výrokem amerického spisovatele a aktivisty Stewarta Branda z roku 1984, že „informace chce být svobodná". Jinými slovy, i kdyby byl Assange třeba dnes „eliminován", WikiLeaks bude bezpochyby pokračovat dál, a kdyby byl nějak eliminován i WikiLeaks, nahradí ho weby nové.

...jsem zločinec

Pro případ, že by se Assangeovi něco stalo, vyvěsil WikiLeaks na svůj web zakódovaný dokument nazvaný „insurance.aes.256", k němuž je připraven - nejspíš prostřednictvím jediné zprávy na Twitteru - i klíč, který bude rozeslán možná až stovkám tisíc lidí. Nikdo neví, co dokument obsahuje, ale s 1,4 gigabyty je devětkrát větší než nedávno zveřejněné dokumenty o afghánské válce. Vyřadit z provozu celý systém také nebude nic jednoduchého, protože WikiLeaks ke své činnosti využívá existující komunikační linky a k tomu i fakt, že má po světě desítky tisíc myšlenkových souputníků. A ti tu byli už dávno před Assangem.

Když bylo Julianovi třináct, Steven Levy už jejich filozofii popisoval v knize Hackers. Na základě četných rozhovorů s nimi dokonce dokázal zformulovat i jakousi „hackerskou etiku", která mimo jiné obsahovala dva neporušitelné postuláty: „informace musejí být svobodné" a „nikdy nevěř autoritám a podporuj decentralizaci". Notně romanticky to krátce po svém zatčení vyjádřil v roce 1986 hacker přezdívaný Mentor: „Objevujeme... a podle vás jsme zločinci. Usilujeme o poznání... a podle vás jsme zločinci. Nemáme barvu pleti, národnost, náboženské postoje... a podle vás jsme zločinci. Vy vyrábíte jaderné zbraně, vedete války, vraždíte, podvádíte a lžete nám, přičemž se snažíte nás přesvědčit, že je to pro naše dobro... a přesto jsme podle vás zločinci my. Ano, jsem zločinec. Mým zločinem je zvídavost. Mým zločinem je, že soudím lidi podle toho, co říkají a dělají, a ne podle toho, jak vypadají. Mým zločinem je, že jsem nad vámi zvítězil rozumem, což mi nikdy nemůžete odpustit. Jsem hacker a toto je můj manifest. Můžete zastavit jednotlivce, ale nikdy nezastavíte nás všechny."

Filozofie hackerů se od těch časů nijak zásadně nezměnila, míní Peter Ludlow, jen dala vzniknout širokému kulturnímu hnutí. Hackerské konference s tisícovkami účastníků se pořádají od Amsterdamu přes Abú Dhabí až po Las Vegas a možná právě na nich se zrodilo cosi, co lze označit jako hacktivismus, čili využití informačních technologií k politickým cílům. Ty se pohybují v širokém spektru, počínaje prostým „nabouráním se" na webovou stránku, získáváním a zveřejňováním tajných dokumentů a konče třeba poskytováním kódovacích technologií lidem - ve snaze posílit jejich soukromí.

Hacktivismus se ovšem promítl i do boje proti všem možným mocenským strukturám. Průkopníky v tomto směru byla skupina Hong Kong Blondes, která v 90. letech napadala počítačové sítě v Číně, aby lidem umožnila přístup na zablokované stránky. „Blonďákům" přitom pomáhali hackeři z texaského Kultu mrtvé krávy (Cult of the Dead Cow, cDc), kteří jim poskytovali nejmodernější kódovací technologie. A právě cDc v roce 2006 rozjela rozsáhlou kampaň proti Googlu, když ho kvůli jeho souhlasu s čínskými cenzorskými požadavky přejmenovala na Goolag. Nebo třeba razantní americká skupina Anonymous -- nejprve nevybíravě napadala weby scientologické církve a loni během voleb v Íránu vytvořila web, který zprostředkovával informace ze země a íránským aktivistům radil, jak své zprávy kódovat a bezpečně předávat. A významnou byla i akce portugalských Urban Ka0s, kteří na protest proti politice ve Východním Timoru v 90. letech napadli servery indonéské vlády.

Veřejné údaje patří všem

Politické názory hacktivistů nelze pojímat ani levicově, ani pravicově, přinejmenším v běžném slova smyslu. Většina z nich se totiž pevně drží postulátů definovaných Levym a Mentorem v 80. letech: informace se nesmějí hromadit a utajovat v mocenských strukturách, musejí být předány do rukou veřejnosti, a to občas dokonce i za cenu ohrožení zdrojů oněch informací. Namísto dělení na levici a pravici je proto hacktivismus třeba vnímat spíš jako střet jednotlivce stojícího proti instituci.

Je přitom příznačné, že mnohá mainstreamová média tento fakt zatím nechápou nebo neberou na vědomí. Americký armádní zpravodajský analytik Bradley Manning, který WikiLeaks předal video, na němž vojáci střílejí do bagdádských civilistů, je proto vydáván tu za mládence „frustrovaného tím, že se s ním ve škole nikdo nebavil, protože je gay" nebo prý dokument vyzradil, protože ho „nadřízení přehlíželi". Všichni přitom vypouštějí Manningův internetový rozhovor z letošního května, v němž na otázku, proč tajné údaje raději za velké peníze neprodal třeba Rusům nebo Číňanům, odpovídá v tom nejlepším hacktivistickém stylu: „Protože jsou to veřejné údaje... patří na veřejnou doménu... informace by měly být svobodné... a když už budou venku, měly by veřejnosti sloužit."

Fenomén WikiLeaks proto opravdu nelze vnímat romantizujícíma očima coby boj jednoho Australana se světem mocných. Ve skutečnosti prostřednictvím této sítě jen jaksi hmatatelně vyvstává neuchopitelný jev, bezbřehá síť tisíců motivovaných lidí sdílejících stejnou kulturu a etiku -- ať už s Assangem, nebo bez něho. I proto by se neměl nikdo z mocných příliš radovat nad zprávou, že uvnitř WikiLeaks dochází k rozkolu, když německý mluvčí sítě ohlásil svůj odchod. „Zažili jsme v posledních měsících šílený nápor stresu a udělali i pár chyb, což je ale v pořádku, pokud se z nich dokážeme poučit," vysvětlil v rozhovoru pro Der Spiegel Daniel Domscheit-Berg, který až doposud vystupoval pod pseudonymem Schmitt. Znamená ale rozchod Daniela s Julianem konec WikiLeaks? Ani zdaleka, protože mladý Němec Australanovi „jen" vyčítá, že se až příliš zaměřil na velké a globální projekty a začal opomíjet jako by méně důležité dokumenty národního charakteru. Co to tedy v praxi znamená? V zásadě nic, snad jen to, že s příklonem Daniela Domscheita-Berga k „národním" problémům si vedle vlády americké musí začít dělat vrásky i vláda německá. A nebo že by i ty středoevropské obecně?